Bylo tu už dávno, kdy mě posedla mánie mít psa. Prvního jsem si vybrečela až v 6. třídě ZŠ. Pudlička Bianka bez PP, nezapomenutelný to tvor s obrovskou trpělivostí pro mé dětské rozmary. Tady začaly mé první opravdové zkušenosti se psy. Jejich výcvikem, péčí o ně i chovem. Až po letech, za první 3 platy, přibyla hovawartka Grena a 3 roky po ní další – Bary. Obě byly s PP, což pro mě znamenalo nejen další zkušenosti, ale i možnosti. Především prezentační – výstavy, soutěže, zkoušky …Psy jsem začala žít naplno. Vznikla moje chovatelská stanice a ještě před prvním oficielně odchovaným vrhem jsme se rozšířili o chovného psa, tenkrát velmi vzácné celočerné barvy u plemene hovawart. Absolvoval v ČR rebonitaci a byl připraven na zkoušky. Další zkušeností bylo tedy mít krycího psa. Bohužel neštěstí nechodí jen po horách a o Dagouška jsem během roku přišla. Pak naší stanicí prošlo několik pejsků jen na roční výchovu, nebo složení zkoušek a přišel další pes.Velký boom v mé stanici, pes, hovawart Gatys importovaný z PL po výborném psu z Německa. (jezdila jsem s ním 2 roky po výstavách, všude vyhrával, v ČR, SR, PL, Maďarsku…, tituly se jen sypaly) Gaty mi u možnil nasbírat neskutečné výstavní zkušenosti. Ve výcviku nás skvěle reprezentovali hovi fenky – na prvních mistrovstvích hovawartů v ČR i soutěžích místních organizací KJ. Mám obrovskou sbírku pohárů! No a k velkému plemeni prostě chybělo něco malého. Nějaká třešinka na dortu, která by vše doplnila. Byla jí tedy moje první Jackrusselka Megy. Pak už pejsci přibývali geometrickou řadou. A ačkoliv v té době tady s JRT ještě nikdo necvičil, Megy si o to přímo říkala, a tak složila zkoušky všestranného výcviku i lovecké. To nás jaksi zapálilo a hned přibyla další fenka a po ní další a pak chovný pes….Jeden čas jsme měli JRT 15 kousků – většinou u nás odrůstaly naše odchovy. Se všemi se cvičilo. Pejsci, kteří od nás odcházeli v půl roce měli základní poslušnost a samozřejmě hygienické a rodinné návyky.
Dost složitě jsem tu vylíčila, kolik asi pejsků mi prošlo rukama. Od těch získaných, přes u nás narozené až po ty, co jsme se jich ujali na výchovu, v pár případech i převýchovu. Na výcvik k nám jezdili a dodnes jezdí páníčci, kteří si se svými svěřenci nevědí rady. Pejsky taky hlídáme po čas dovolených a pracovních cest, takže je u nás pořád živo. Od roku 2000, kdy máme oficielně chovatelskou stanici jsme v Eldorádo Lipí odchovali 4 vrhy hovawartů a 8 vrhů JRT. Na odchovu štěňátek jsme se však podíleli i tam, kde například kryli naši psi. O všechny naše dětičky se zajímáme a mrzí mě, že nestíháme všechny přijaté informace přidávat na internet, abyste věděli …
Teriéři nás svou povahou a oddaností uchvátili, ale ve světě JRT se rozjel byznys na štěňata a plemeno se na náš vkus stalo až příliš populární. A tak jsme se rozhodli zkusit něco nového. Oživit tu naší smečku zase něčím jiným. Po anulovaném pokusu s minibulterierkou Clemontinou , která fyzicky nezvládala hyperaktivitu zbytku naší smečky, kterou ke své smůle odnášela neustálým kulháním, a tak jsme ji našli nový, poklidnější domov (ale jinak SUPER pes!!) jsme pátrali po vhodném přírůstku dál a…
… kde se vzali
N O R W I C H T E R I E Ř I !?!?
Prostě jsme stále dokola listovali v atlasu psů, vybírali a zase zavrhovali plemena, která by nám vyhovovala, až…... malý, živý, ale ne hyperaktivní, dobře ovladatelný, chundelatý psík se stojícíma ušima, vhodný pro každého, přezdívaný Cambidgský psík – pro svou oblíbenost, u studentů stejnojmenné university, jako společníka. Nás hlavně zaujal živý usměvavý výraz toho malého rošťáka a tak začalo martirium pátrání po chovu tohoto plemene. V Čechách nás chovatelé oslovili cenou 45 tisíc za fenku, ale stejně zrovna nebyla k mání, jen na záznam. A tak jsme hledali dál. A to doslovně. Hledala jsem v katalozích zahraničních výstav a hledala, kde se nejvíce toto plemeno vystavuje a kdo se jím nejvíc a také nejlépe prezentuje a vyšlo z toho jasné PRO pro chov. st. „v.d. Zwei Eichen a Wild Devil“. Shodou okolností jsou to chovatelské stanice manželů RUCKeových z Rakouska. Norwiche chovají už léta a zjevně vědí, kam sáhnout pro dobrého psa. Opakují prověřená spojení, ale zároveň stále do svého chovu přilévají novou krev. A tak bylo rozhodnuto, vsadíme na profesionály a pokusíme se získat štěně od nich.
Cestička k ním nebyla zcela růžová, ale předběžně jsme se s nimi dohodli a po internetu si rezervovali fenečku. Jenže ouha, náhodně jsme se dostali k fotografiím odrostlého pejska a úplně jsme se do něj zbláznili. A tak slovo dalo slovo, my vybrali své rodinné životní úspory a přivezli si za ně z Rakouska 2 nadělení. V té době zhruba ročního Siegfrida (kterého jsem chtěla pro sebe, ale on se věrně oddal mému manželovi) a čertici Utah , kterou měl mít za svou můj muž, ale rád tu lumpici vyměnil za mírného Sigouška. A tak se i stalo, že se můj muž vydal, ač zcela bez zkušeností, jen řádně poučen, do výstavních kruhů, protože tak jako s ním, se mnou Sigi nekomunikoval.
Během roku jsme obrazili pár výstav, posbírali pár úspěchů, ale i neúspěchů, pramenících z naší nezkušenosti. To když jsme Sigiho přihlásili na výstavu a 3 týdny před tím ho otrimovali s vírou, že to v pohodě zaroste. Ha há, dnes už se směju. Sigi zarůstal 3 měsíce a my si utrhli kus ostudy, když jsme ho i přes to jeli vystavit. No chybami se člověk učí a Sigi i přes tu hrůzu získal VD1 a porazil všechny své soupeře s poznámkou rozhodčího – „výborný pes, toho času není v srsti“. Poučeni z předchozích nezdarů jsme po té ještě stihli dojezdit Junior championa a klubového championa mladých. Utynka dík svému štěněcímu věku stihla sebrat jen dílčí tituly, ale moc mě potěšilo ocenění „3. nejlepší mladý teriér“ na klubovce.
Ačkoli byly plány veliké a nadšení značné, přišlo na nás stěhování a veliké převeliké změny a to i finanční a to nás jaksi donutilo k mnoha změnám. Jednou z nich bylo ukončení, nebo já stále doufám, že jen pozastavení, výstavní kariery našich norwichů.
V tom frmolu a pracovním zápalu jsme tedy naše hafany alespoň uchovnili, abychom se s Vámi mohli dál „dělit“ o jejich skvělé povahy a rodokmeny.
Optimalizováno pro Internet Explorer
ELDORADO LIPI © 2010